Jak se říká, tvorbu blonďáčka Christofera Johnssona můžete buď milovat anebo nenávidět, takže by se asi hned na úvod slušelo nastínit, na které straně barikády stojí šťoural Darkmoor. Ač se to mnohým určitě nebude zamlouvat, „chrochtavé“ začátky mu přišly úsměvné. Když s příchodem „Theli“ dorazila i frenetická vlna obdivu a až nekritického plácání po zádech, nepřidal se, neboť Chris sice přelepil svůj projekt, především díky bouři sborových chorálů, nálepkou „symfo“, jenže odmyslíme-li si bombastický a doposud zřejmě nepřekonaný úvod „To Mega Therion“, s výtečnou parafrází klasických motivů typu „Carmina Burana“, zbudou pouze průměrné riffy s pouze občasným zábleskem něčeho kloudnějšího. Přesto nutno „Theli“ brát jako milník v kariéře mistra Johnssona. Od té doby totiž už jen vyhrožuje velkými změnami, vždy před vydáním aktuální kolekce, abychom se ve finále pokaždé dočkali očekávané porce rutině zpracované hudby. Jen tu a tam zní lépe (překvapivě slušné EP „A Zaraq Arab Lucid Dreaming“ kupříkladu), onde zas podstatně hůře („Secrets Of The Runes“, dejme tomu). Že postupem času nabrala tvorba kurz směrem ke germánskému speedu, ruku v ruce s angažováním příslušných heroických pěvců, je s ohledem na největší odbytiště výrobků s visačkou THERION více než pochopitelné.

Ještě než se podíváme malému dráčkovi s deseti špičáky na zoubek, upřesněme si tu „symfoničnost“. Pravda, všechny promo materiály, natož stránka vydavatele, hrozí pod tíhou všech těch superlativů puknout jako přezrálý meloun a jestli patříte k těm, co při zaslechnutí smyčců propadají iluzi o tom, že poslouchají vážnou hudbu, budete s nimi navíc i stoprocentně souhlasit. Jenomže on je velký rozdíl mezi pouhým využíváním služeb klasického orchestru a jeho smysluplným zaranžováním. Zkusme to také z druhé strany. Co si při poslechu THERION řekne průměrný kytarista? Že na tom nic není, jistě. Vždyť také Chris používá stále stejné riffy, které obnažené v plné nahotě jasně ukazují směrem hluboko do osmdesátých let. Pro zpestření občasné vícehlasé sólíčko. A nechlup stejně si ten chlápek počíná i při rozepisování orchestru - tedy průměrně! Už slyším námitky, že o nějaké složitosti Drakům nikdy nešlo, že důležitá je atmosféra a podobné „konstruktivní“ názory, ale to nic nezmění na objektivní pravdě, že hudba THERION je většinou naprosto TRIVIÁLNÍ. U staříků ze STATUS QUO pochopitelné, ovšem u skupiny tvářící se jako vrchol symfonického metalu neodpustitelný lapsus.

A tím jsme se vlastně doštrachali i k obsahu „Lemurie“, neboť všechno výše zmiňované a vytýkané zůstalo pevně ukotvené na svém místě. Patriota jistě potěší spolupráce s našinci v orchestřišti, milce starých časů nenechá v klidu skřehot v úvodní písni „Typhon“, ale jinak se operně pěje až hrůzou naskakuje kopřivka, chorály štípou skály, nezbytná špetka orientu a mystiky, o nic nebudete ošizeni, všeho si užijete k prasknutí. K tomu nejlepšímu patří motiv skočného pochodu v první části „Three Ships Of Berik“,  slušný refrén titulní „Lemurie“ (ovšem pouze ten) nebo vybrané kousky z „An Arrow From The Sun“. Naopak nejstrašnější se jeví druhá část „Tří lodí...“ připomínající hodně zmutovaný popěvek „Kočka leze dírou“ s dechovou sekcí aneb když mají trubači pré. Zbytek šeď podprůměru. Co však rozhodně nadzvedne, je nestydatá zlodějina v sedmé „The Dreams Of Swedenborg“. Pochopitelně, občas se stane, že se některé motivy navzájem podobají více než je zdrávo, ovšem tady je vykradení toho nejdůležitějšího z „My Friend Of Misery“ od METALLICY tak do uší bijící, až hanba poslouchat. Ta melodie je navíc tak notoricky známá, že bych se moc divil, kdyby si toho v průběhu příprav skutečně nikdo nevšiml a autora na „shodu“ neupozornil.

Nevím, jak na tom budete vy, ale mně těch pět poslechů novinkového dvojdisku THERION stačí do konce života.